Olšava

Je podvečer, sobota dvacátého devátého října. Den, kdy měl v Praze premiéru Mozartův Don Giovanni. Den, kdy vznikla Turecká republika. A taky den, kdy Folklorní soubor Olšava slavil šedesáté výročí svého založení. A že bylo věru na co se těšit. Náhodný kolemjdoucí by z fronty u uherskobrodského Domu kultury hádal, že do města nejspíš dorazil Elvis anebo bájní Beatles. Skutečně, zájem diváků byl přímo ohromující a na řadu zájemců se bohužel nedostalo lístků. Pot a krev členů souboru prolité během několikaměsíčního úsilí dávaly slibovat mimořádnou podívanou.

Celý program s názvem Tož tak sa to přihodilo byl situován do nejmenované uherskobrodské hospody, a ačkoliv to bylo původně jen vyjádření alkoholismu členů souboru, ukázalo se to jako velmi dobrá volba, protože krátké spojovací dialogy hostinského a věrného štamgasta dokázaly publikum rozesmát, ale i dát podněty k zamyšlení. Vystoupení začalo tak, jak se počíná každý kalendářní rok, zimou, vyjádřenou tříkrálovým koledováním, a přes muzicírování se přešlo na jaro, kdy se začíná vařit krev a zapalovat lýtka. Z toho občas něco překvapivého vznikne, a tak byla i protancovaná a prozpívaná svatba. Jenomže žádné štěstí netrvá věčně, vypukla válka a mladí šohaji byli od svatebčanského stolu zverbovaní přímo na vojnu. Zůstali jenom ti starší, kterým však život plyne dál v běžných radostech i starostech, jakými je například i jarmark. A ne ledajaký jarmark, ale přímo ten v Uherském Brodě a za účasti Oldšavy. Ovšem, kde je nějaký obchod, tam taky musí být i peníze. A kde jsou peníze, tam bude skoro najisto kroužit Žid. V našem případě jich tu bylo hned několik. Ale tentokrát se nezajímali o bankovky kovové či papírové, ale o mladou Židovku a jejího snoubence. Inu, jak se říká mladým košer manželům: „Mazel tov“. Když už se program dostal na národnostní rozcestí, bylo dobré připomenout ještě jedno zpěvné etnikum, to cikánské. A pravdou je, že tanečníci i muzikanti vložili do tohoto pásma tolik temperamentu, že s sebou strhli publikum a celé to vyvolávalo dojem, jako by Brodem právě projížděl cikánský baron se svojí družinou.

No, blížil se pomalu podzim a s ním v Brodě spojená pouť. Před každou takovou velkou událostí bylo třeba vysmýčit, zamést a okna poumývat, doma i v hospodě a tak si hostinský zavolal na pomoc olšavácké děvčice, aby se mu kvelb na večerní tancovačku blýskal jak to pověstné Boží oko. A ženské se opravdu snažily, takže pak by to u muziky běželo jak po másle…kdyby sa na sebe nevrhli mladí aj staří a do toho sa eště aj přimíchali přespolňáci, z Korytné. Naštěstí u společného džbánku horké hlavy rychle vychladly a už se jenom tancovalo. Jenomže každý šohaj má radši jinou písničku, no a když jich k cimbálu dojde jak psů a každý začne břéskat tu jeho, nebylo divu, že muzikanti ten nápor nevydrželi, smýkli huslema do kouta a šli se bavit na vlastní pěst, že ať si to ti chlapi hrajú sami, aby věděli, jaký že je muzikantský chlebíček. A tak si aj tanečníci zahráli a muzikanti zatancovali. No, a jak jinak se rozloučit s královským městem než tancováním Brodských, které uzavíralo vystoupení.

Při závěrečné děkovačce publikum bouřilo, na pódium dopadaly květiny, papírky s telefonními čísly, ale i lahve vína a demižóny, což byla ta nejkrásnější odměna a dárek, jaký si Olšava mohla ke své šedesátce přát.

Tož tak sa to stalo. Tak sa to přihodilo. A možná aj vám…

Viktor Janča